Chov a výcvik plemen u nás a jeho vztah k zemi původu
Tento článek jsem se rozhodl napsat po zralé úvaze a dlouhodobém shromažďování informací z mnoha zdrojů, aby vypovídací hodnota článku byla co nejvyšší a neopírala se jen o jeden zdroj informací, což by danou problematiku zkreslilo.
Chci se zde postupně zmínit o několika následujících oblastech – chov a výcvik plemen u nás a jeho vztah k zemi původu, rozebrat trochu pojem pracovní pes a pracovní linie u nás a v zahraničí a jako poslední z těchto poznatků vyvodit nějaké možné ponaučení pro naše chovatele a majitele plemen italských ohařů. Doufám, že tento článek pomůže narovnat pohled, mnohdy z různých důvodů nesprávný na tyto otázky a v obecnějším nadhledu je mnohé jistě poučné i pro všechny ostatní plemena ohařů.
Chov italů (rozumněj dále italský ohař a spinone) je u nás ještě poměrně mladý ve srovnání s jinými plemeny ohařů – mám na mysli hlavně německá plemena, ostrovní ohaře a českého fouska. Ale italové se už pomalu zabydlují i u nás a získávají si své příznivce. Protože se jedná o plemena, která jsou od výše zmíněných plemen velmi odlišná povahou, stylem práce, tím k čemu byli dlouhá staletí v zemi původu používani a jsou používáni dodnes a šlechtěni, vzniklo hned na začátku mnoho nedorozumnění vyplývajících z výše zmíněného. My, kteří jsme těmto krásným psům hned od poč átku propadli, jsme se museli chytat všech možných informací a pomoci. Je celkem logické, že nejvíce jsme vzhlíželi k zemi původu a dodnes tento trend je u nás velmi znát. Pro mnohé je dodnes jediným správným způsobem chovu italský a stejně tak výcvik, ale jak to obvykle bývá pravda a správná cesta je někde uprostřed a tu se snažím už nějakou dobu hledat a pokusím se dále objasnit proč. Mnoho lidí, kteří berou jako vzor toho nejlepšího pouze italské chovatele a trenéry, se na ně dívá jakoby jejich přístup byl stejný jako náš a jejich tradice stejné jako naše. Do Itálie jezdím pracovně už mnoho let, mám Itálii rád a mám tam mnoho přátel. Díky tomu jsem moh l poznat dobře italskou mentalitu a jejich odlišný přístup k mnoha věcem a velmi odlišné podmínky pro chov a výcvik psů od našich. Toto chci rozvést šířeji. Pro Itala je myslivost pojem rovnající se lov a rovněž tak v jazyku je jen výraz lovec a ne jako v češtině lovec a myslivec. Když jsem při jedné obchodní návštěvě v Itálii při volné konverzaci narazil na to, že mým koníčkem je myslivost, ale přeložit jsem to musel jako lov, tak jsem se dozvěděl radostnou informaci, že i majitel jejich firmy, jeho syn se účastnil jednání, je veliký myslivec – lovec. Sdělili mi, že jezdí na lov do Afriky, do Maďarska, do Skandinávie atd. Žádná zmínka o Itálii (rozvedu později). Na ten den připadal svátek sv. Huberta u nás, ale jak jsem zjistil Italům tento patron myslivosti nic neříkal (je to jen středoevropská tradice s kořeny v Německu). Jejich patronem je bohyně lovu Diana asi ještě od dob starých římanů. Při mnoha dalších příležitostech jsem si tento obrázek snažil co nejvíce upravit nebo taky potvrdit. Faktem, který z toho logicky vyplývá je, že i jejich přístup k lovecké kynologii je odlišný od středoevropských tradic majících německé kořeny a toto je velmi důležité pochopit i se všemi dopady pro to jak a k jaké práci byla tato plemena šlechtěna, jak chována a cvičena, až do dnešních dní. Dalším faktem ze současnosti je, že Itálie má divoké populace drobné zvěře velmi malé a zastoupené hlavně na severu v horských oblastech a podhorských oblastech bažantem. Proto dle sdělení přímo od italských majitelů chovných stanic jezdí cvičit hlavně do Chorvatska, anebo dávají psi na výcvik profesionálním drezérům, kteří je cvičí např v Polsku nebo Maďarsku atd. Důsledky a rozdíly z toho vyplývající jsou myslím zřejmé. Toto si mohou dovolit bohatí majitelé, mající velké chovné stanice, ale mající zároveň svoje firmy, kterým musí věnovat čas. Přes dvacet psů v takové stanici není výjimkou a často to bývá mnohem více. Na to je již potřeba zamněstnávat člověka, aby se staral o psi, ale ten je zpravidla nevenčí a majiteli na to mnoho času nezbývá. Zde to již dále rovádět nebudu, protože to si již každý může domyslet sám, jaké to má další důsledky. V rámci objektivity musím však úvést, že jsou zde i drobní chovatelé, ale ti jsou dle italských měřítek chudí a nemohou si dovolit cvičit v zahraničí nebo najímat profesionální cvičitele pro výcvik v zahraničí.
Naproti tomu je chov v Česku a okolních zemích v rukách malochovatelů, ale s mnohem lepšími podmínkami pro výcvik a všichni jedinci projdou výcvikem alespoň na úrovni zkoušek TAN. Také využití psů v praxi je v průměru vyšší.
Italský chov je založen na množství a výběru špičkových jedinců z tohoto množství, kteří jsou pak cvičení, ale v žádném případě se nejedná o liniové chovy v našem pojetí a tudíž i naše představa existence pracovních linií je omylem. Tak jak mi bylo sděleno v zahraničí – nejen v Itálii, naše pojetí vychází opět z německého základu, který si mylně představujeme, že funguje i ve všech ostatních zemích (alespoň Evropy), ale není tomu tak. Často jsem se setkal v zahraničí s názorem, že pracovní schopnosti jsou zakotveny geneticky a i když není se psi pracováno třeba tři generace nebo i více, tak to nevadí. S tím je možno souhl asit za předpokladu, že takovému jedinci bude věnováno mnohem více času a trpělivosti při výcviku. Asi před rokem jsem četl článek s rozhovorem s českými špičkovýmí cvičiteli - manželé, kde bylo mimo jiné napsáno, že vycvičit je možno každého psa (rozuměj ohaře) pro vrcholové zkoušky, že je to jen otázka času a trpělivosti. Další příklad mohu uvést z Maďarska, kde nejlepším pracovním psem letošního roku je italský ohař, který vyšel z chovu zaměřeného na exteriér a výstavy. Jak mi bylo po mém počátečním překvapení vysvětleno, byla to opět otázka času, trpělivosti a podpory, kterou dostala cvičitelka od mnoha zkušených cvičitelů. Toto je základní přístup k chovu nejen v Itálii, ale i dalších zemích, kde se neprosadil tak silně německý vliv. Základní vlastností, kterou se Italové rádi pyšní je kreativita a ne sešněrování strohými pravidly. Je mylné si myslet, že chov italů bude výjimkou. Důsledkem toho je, že každý zkušenější chovatel italů vám řekne, že není nikdy jasné jaké dostanete z tohoto spojení štěňata – některá jsou výrazně menší a některá naopak větší, mají různý temperament atd.
Nyní se v další části pustím více do otázky výcviku a pracovního použití psů v praxi. Skoro každý chovatel vám řekne, že je nutno chovat psi jak exteriérově hezké, tak s pracovními vlohami na dobré úrovni a proto je nutno absolvovat pracovní zkoušky. Toto prohlášení, je však natolik všeobecné, že se s ním nedá nesouhlasit, ale jeho uvedení do praxe bývá už různé. I na naší schůzi jsme připravovali dokument, aby z chovu nevymizela povinnost pracovních zkoušek pro lovecká plemena a nedocházelo k zvýhodňování chovů zaměřených jen na výstavy. Nyní se ale musíme zamyslet objektivně nad současnou situací. Dř íve u nás platilo, že myslivec bez psa není myslivcem. Tato doba je však již minulostí, mnoho myslivců, dá se říct, že většina již psi nemá z vícero důvodů – náročnost na peníze, čas, nemá pro ně v revíru využití nebo jen sporadické, nemá ke kynologii vztah atd. Důsledkem toho je, že chov a výcvik se dostává stále více mezi lidi, kteří k myslivosti a pracovní stránce těchto plemen nemají žádný vztah a v praxi tato plemena nebudou používat a po složení alespoň základní pracovní zkoušky pracovní trénink končí. V některých zemích se tato povinnost neuplatňuje již vůbec např. Maďarsko. Vzhledem k úzké chovné základně jezdíme stejně na kryt&i acute; do těchto zemí. Další zamyšlení a rozvýjení této myšlenky nechám na každém. Toto vše mne dovedlo po mnoha diskuzích a vyslechnutých názorech a rozhovorech k následujícímu. Většinou každý již slyšel něco v následujícím duchu, že toto je pes z výstavní linie nebo obráceně pracovní. Tyto diskuze mne dovedly však k členění využití psů do tří skupin – výstavní, sportovní a pracovní. Správnost mé úvahy se mi potvrdila při nedávné návštěvě chovné stanice v Itálii, kde v rámci rozhovoru vyplynulo následující. Při obhlídce psů mi bylo vysvětleno, že tento pes (tato fena) je exteriérově vynikající, ale není dobrá na práci, ale je dobrá na lov. Chvíli jsem v tom měl pořádný zmatek, než jsem si uvědomil, že se jedná o mé tři skupiny jen jinak pojmenované. A rovněž bylo řečeno, že se psi pro práci se zásadně neloví, jedno vylučuje druhé. S výcvikem jedno jakým se začíná až po dosažení alespoň věku 16 měsíců. Výstavní skupinu nebudu rozebírat, ta je jasná, ale co s pracovní skupinou (já ji nazývám sportovní) jedná se o psy pro zkoušky (soutěže) Field trial a lovecká skupina je již nasnadě, to je naše použití při myslivosti nebo námi používaných formách lovu – do této kategorie patří i soutěž sv. Huberta. Po chvíli radosti, že mé uvahy byly správné a potvrdily se a již jsou používány, přišlo uvažování nad situací u nás v Česku. Toto pojetí jsem zatím v Česku od nikoho neslyšel, ale vzpomněl jsem si na klubovou schůzi před třemi lety myslím. Byl na ní přítomen i pan Novotný a měl velmi zajímavý vstup ohledně Field trialů a našich tradičních zkoušek a dalších témat. Rozhořela se tam diskuze mezi ním a panem Zubíkem na téma Field trial a využití psa s takovým trénikem v praxi. Bylo řečeno asi následující, zkoušky Field trial byly vytvořeny za účelem výběru nejlepších jedinců pro chov ne pro praxi, pro to máme naše tradiční zkoušky. Když pan Zub&i acute;k vyjádřil pochyby ohledně potřebnosti těchto zkoušek na výběř špiček pro praxi, tak pan Novotný odpověděl, že na práci v lese si taky nebere Ferrari, ale nějaký terénní vůz, kde jedinci vzešlí z trialů mají představovat Ferrari. Z toho všeho včetně mých vlastních zkušeností z lovecké praxe u nás vzniklo mé členění. Pokud nebudeme chtít mít z našich plemen jen plemena čistě společenská v budoucnu (mnohým plemenům se to stalo), tak význam trialů bude růst, ale spíše jako sport a ne praktické využití v podmínkách naší myslivosti. Úplně jiná je situace mimo Evropu třeba v USA, jižní Americe nebo třeba Rusku. Tímto se však v tomto článku zabývat nechci, a bych neutekl od původního záměru. V rámci výše zmíněné návštěvy bylo ještě další překvapení, když mi můj hostitel pustil video (mně dobře známé), kde mi ukazoval svého psa na těchto zkouškách (vedl ho profesionální cvičitel) a přišla řeč na klus. Bylo mi řečeno, že SABI chystá nějaké změny v pracovním standardu, ale protože nejsou ještě odsouhlasené, tak mi je nespecifikoval, ale nemají se týkat pohybu klusem. Při tomto rozhovoru jsme sledovali video a k mému překvapení (viděl jsem ho již mnohokrát) jsem si všiml, že pes skoro celou dobu cválal a jen chvílemi to prokládal klusem a hlava byla často u země a nehledal s vysokým nosem a nebyl zdaleka jediný a jednalo se o vrcholovou soutěž na i talské poměry. Z úcty k hostiteli jsem se zdržel komentáře, ale nedalo mi abych o tom dále nepřemýšlel. U nás by tento výkon nebyl již v současnosti dobře hodnocen. V publikaci o Italských ohařích, která byla vydána ve spolupráci s klubem autorka zasvěcně tvrdí, že správný ital ze správného chovu pracuje zásadně v klusu a pouze vysokým nosem. Jak tomu nyní rozumět, mají v zemí původů v průměru špatné jedince a chovy? Pro Itala je to věc, kterou nijak vážně neřeší (už jsem se zmiňoval o italské kreativitě), ale my máme v povaze sklon být papežštější než papež. Pro Itala je standard spíše doporučení než pravidlo a to platí jak pro exteriérový, tak pracovní standard. To, co bylo vidět v Bruntále nebo Polsku, kde jsem bohužel nebyl, ale popsali mi to účastníci, je nutno brát jako vrcholové sportovce, reprezentaci a ne standardní nebo lepší průměr jedinců plemene. Dále s tímto souvisí další pro mne dříve překvapivá věc. Letos se zúčastnil pan Zbořil trialu v Itálii se svýmí spinony a zde z cca 96 psů úspěšně zakončilo 12 psů a Rufánek byl mezi nimi (snad jsem ty čísla příliš nespletl). Podstatný je však fakt, že tento pes, kterého jsem mnohokrát viděl je u nás brán jako standard a ne jako vrcholový jedinec – reprezentant. Toto jsem uvedl zase jako příklad neboť je vidět, že naše mnohdy podceňovaná úroveň práce a výcviku není špatn&a acute; ani v zemi původu a v silné konkurenci plemene – účastnili se jen spinoni. Pavlína Zachardová bodovala na jaře na trialu v Bruntále s Mentou ve vrcholové italské konkurenci špičkových výběrových psů a profesionálních cvičitelů. Rovněž tak exteriérově se jedincům z našich chovů daří na italských výstavách. Možná aspoň někteří z vás budou znát Tomaše Blinku, který měl metu nejvyšší na speciální výstavě spinonů v Itálii na dosah, ale díky své chybě a nepodržení ze strany kolegů vypadl těsně před koncem, když se nedostavil do kruhu na finále. Mrzí ho to určitě dodnes, ale to je život. Podstatné je, že naši jedinci se v Itálii prosazují i na výsta vách, za italské ohaře mohu zmínit pana Kahudu s Agnes. Proč nemáme více úspěchů? Odpověď je nasnadě Itálie je daleko a takové výpravy jsou nákladné na finance a čas. Svoji roli hraje jistě i jazyková bariéra.
Na konec bych z výše uvedeného vyvodil nějaké závěry. Za léta chovatelské práce a výcviku jsme, jak u spinonů, tak u italských ohařů, dosáhli již dobrých výsledků a nemusíme se rozhodně stydět v porovnání se zemí původu plemen. Naše chovná základna vzniklá u italských ohařů hlavně z chovu Gábora Essosyho je rozhodně na slušné úrovni jak exteriérové, tak pracovní a to v celkovém průměru a ne jen ve výběru špičkových jedinců, jak je tomu v Itálii. U spinonů položila základ chovu paní Letková ze Slovenska, ale nyní již pár let žijící v Itálii. Pro spinony platí to samé, co jsem již uved l u italského ohaře. Naši rozhodčí (jak z výkonu, tak exteriéru) již mají jak říká pan Novotný nakoukáno a tak se pomalu zbavujeme dětských problémů, kdy obě plemena byly velkou neznámou. Těžiště u výkonu se bude v budoucnu posouvat stále více jako v zahraničí ve prospěch Field trialů. Dá se očekávat něco podobného jako např. v Maďarsku, Itálii a dalších zemích, striktní oddělení lovecké upotřebitelnosti dle konkrétních národních potřeb na straně jedné a Field trialu pro potřeby chovu a jako sportovní vyžití na straně druhé.
Tento článek vznikl z potřeby reagovat na nepřesné představy o chovu a výcviku italů v zemi původu, ale i jinde v zahraničí. Pokud se jsem se nezmínil o některých jiných úspěších našich psů, tak to není ze zlého úmyslu, ale prostě o nich nevím a navíc jsem uváděl přiklady, které mne při psaní tohoto článku zrovna napadly nebo jsem si na ně vzpomněl.
Autor: Ing. Pavel Kyša
Více zde: http://www.bracco-italiano.cz/news/pritomnost-a-zamysleni-nad-budoucim-smerovanim-chovu-italskych-plemen-oharu-v-cr-/